Vypuštěný Orlík odhaluje zbytky zaniklých vesnic
Vodní plochy u nás v republice tvoří více než 2 % rozlohy. Možná se vám to procentuálně nezdá moc, ale stačí si vzpomenout, že jsme národem rybníkářů a úhel pohledu se hned změní. V tomhle článku vás zavedu na jeden bod na uměle vytvořené vltavské vodní nádrži zadržující největší objem vody v ČR.
A proč zrovna na Orlickou přehradu? Protože tohle vodní dílo, které běžně pojme až 716,6 mil. m³ vody je momentálně z velké části vypuštěné a zůstane tak až do konce března 2020, kdy se zase začne pomalu napouštět. Tento cyklus se bude opakovat kvůli udržení letní sezony až do roku 2022, kdy má být dokončená modernizace jednoho z výtahů pro lodě na hrázi přehrady.
Jestli hledáte zajímavé místo k procházce, tady ho určitě najdete. Já jsem se konkrétně vydala na břehy v blízkosti nyní ještě impozantnějšího Podolského mostu. Hladina Orlické přehrady klesla o více než sedm metrů (ze svých běžných až 74 metrů hloubky), a koryto se tak vrátilo do své původní podoby. Objem vody v Orlíku tak poklesl zhruba na polovinu. Naposledy bylo dno přehrady takto odkryté v roce 2015 vlivem extrémního sucha.
Stejně tak jako v případě mnoha dalších uměle vytvořených vodních děl tohoto rozsahu musela stavbě přehrady ustoupit nejen jednotlivá stavení, ale celé vesnice. Po více než šedesátikilometrové délce Orlíku to bylo více než 650 domů. Jejich majitelé se museli vystěhovat, a umožnit tak od roku 1960 postupné napouštění přehrady, jejíž elektrárna "čistým způsobem" vyrobí to samé množství energie, jako běžná elektrárna spálením 450 tisíc tun uhlí. Investice do elektrárny se prý výrobou elektrické energie zaplatila již za pouhé čtyři roky.
Mnozí lidé ze zatopených vesnic našli na stavbě přehrady práci mezi celkem 1 500 dělníky. Zajímavostí je, že stavba byla hotová 8 měsíců před termínem a při pracech zemřeli za dobu osmi let pouze dva lidé. Na konci celého projektu, který běžel od roku 1954, stála 450 metrů dlouhá a 91 metrů vysoká hráz, na jejíž stavbu byl použito milion m3 betonu a 12 tisíc tun oceli.
Právě díky částečnému upuštění vody jsou tady nyní k vidění pozůstatky bývalých vesnic. Můžete narazit na zbytky silnic, obvodových zdí nebo sklepů jednotlivých domů. Pár metrů od Podolského mostu najdete zbytky bývalého řetězového mostu z roku 1848, který spojoval oba břehy až do 2. světové války. Poté byl kvůli narůstající dopravě vybudován tehdy největší most v Evropě zvaný Podolský. Pro srovnání: na jeho stavbu bylo při délce 510 metrů spotřebováno "jen" necelých 21 tisíc tun betonu a stavba stála přibližně 26 milionů korun. Při napouštění Orlíku byl původní řetězový most naštěstí přesunut o pár kilometrů dál na řeku Lužnici a dnes jej můžeme obdivovat pod názvem Stádlecký.
Kromě výše zmíněného se po vypuštění objevily ještě další stavby, které byste tu možná nečekali, a to pevnůstky zvané "řopíky". V roce 1938 tady totiž začalo ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) se stavbou lehké pevnostní linie. Celkem tu bylo vyprojektováno 48 pevnůstek, většina z nich ale byla německou armádou odstřelena, až na ty, které se nacházely příliš blízko jiným stavbám.
Spoustu dalších dat a zajímavostí o vodních plochách u nás najdete na webu Česko v datech. A pokud vás zajímá, jak se zachází s pitnou vodou, tak si klikněte i na můj článek o Želivce a Vodním domě.
