Empírový řetězový most se dvěma domovy
Obyčejný, byť krásný, most, řekl by leckdo. Vsadím se ale, že málokdo z těch, kdo toto prohlásí, tuší, že Stádlecký most vůbec nestával na svém nynějším místě, ale o pár kilometrů dál, dnes mnoho metrů pod vodní hladinou.
Jestli je vám tenhle příběh jen trošku z mého blogu povědomý, máte pravdu (a v tom případě klobouk dolů 🙂). O Stádleckém mostě jsem se zmínila už ve svém dřívějším článku o vypuštěném Orlíku. Jak to tedy s krásným empírovým mostem tedy je?
Jeden z posledních visutých řetězových mostů ve střední Evropě (a poslední dochovaný z původních 13 v ČR) dříve překlenoval Vltavu u obce Podolsko - dnes na místě Orlické přehrady. Podle obce se mu též říkalo Podolský. Postavený byl mezi lety 1847 - 1848 českobudějovickým podnikatelem Vojtěchem Lannou podle návrhu inženýrů Gassnera a Schnircha, který byl průkopníkem technologie řetězových mostů a postavil jich několik jak u nás, tak v zahraničí. Svému účelu sloužil až do roku 1960 a jen o rok dříve byl prohlášen národní technickou památkou.
Nejspíše i to bylo důvodem, proč byl v roce 1960, kdy se přehrada Orlík postupně začala zatápět, tehdy ještě Podolský most pečlivě rozebrán, jednotlivé jeho části označeny a uloženy na břeh mimo zatopenou část, namísto toho aby byl prostě jako nadbytečný zbourán. Už od roku 1942 totiž pro cesty přes Vltavu sloužil most nový, železobetonový, též nazývaný Podolský.
Prý dokonce ze zahraniční přišla nabídka na odkoupení rozebraného empírového mostu. To se jak vidno naštěstí nestalo a naopak se začalo uvažovat, kde by řetězový most mohl najít své nové působiště.
Nakonec byla ze 13 možných lokalit vybrána 20 km vzdálená řeka Lužnice mezi obcemi Stádlec a Dobřejice, kde vzdálenost mezi břehy odpovídala zhruba délce řetězového mostu - tedy něco přes 150 metrů. Díky dokumentaci bylo možné jednotlivé originální kousky mostu znovu sesadit dohromady, byť některé části chyběly a dokumentace byla leckde nečitelná. V roce 1975 tak mohl být most slavnostně otevřen už jako most Stádlecký. Celkem se přenášelo těžce uvěřitelných 2 000 kamenných a 1 100 ocelových částí. Jen ty samotné váží přes 100 tun. Znovusesazení mostu tehdy přišlo na 11 837 000 Kčs.
Most byl též po roce 2000 již dvakrát zrekonstruován, přičemž v roce 2020 výměna mostovky vyšla na 10 milionů korun za použití dubového dřeva až z Chorvatska a po otevření v roce 2021 po něm opět mohou jezdit i automobily do váhy 1,5 tuny. Celkem bylo zapotřebí k opravě havarijního stavu původní mostovky na 700 nejméně 10 metrů vysokých dubů, kterých byl v ČR kvůli kůrovcové kalamitě nedostatek. Kovové části pak musely být potaženy teflonem, který je ochrání před agresivními silicemi dubů, kvůli nimž by bez této úpravy daleko rychleji zrezivěly.
A pokud budete mít opět štěstí a budete moci navštívit vypuštěnou přehradu Orlík, uvidíte na jejím dně i zbytky přeneseného Stádleckého mostu tak, jak původně spojoval břehy. Ty jsou vidět i na mých fotkách u článku o Orlické přehradě. A příště vás zavedu na další bod na takzvané stezce údolím Lužnice, jejíž je Stádlecký most součástí 😉
A P.S. za úvodní foto děkuji Aleš Otava Photography :)